Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Českých Budějovicích - Odvolací řízení týkající se nároku na nájemné a vrácení bytu ve správním stavu
18. 6. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2025:5.Co.462.2025.1
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 11 000 Kč s úroky z prodlení. Soud posoudil, zda žalovaná (nájemkyně) byla povinna pokrýt náklady na vymalování bytu, které vznikly žalobkyni (pronajímatelce) po skončení nájemního vztahu. Odvolací soud zjistil, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně souhlasila s vrácením bytu ve stavu nevymalovaném, přičemž důvěryhodné svědecké výpovědi potvrzovaly, že se strany dohodly na předání bytu bez výmalby. Soud uvedl: „Jedná se o přímé svědkyně, které potvrdily svou přítomnost předmětnému telefonickému hovoru účastnic, v němž se tyto o podmínkách předání bytu bez výmalby dohodly.“ Dále soud konstatoval nemožnost jednostranného zrušení této dohody zástupcem žalobkyně.
Jako hlavní důvod rozhodnutí soud zdůraznil zákonné ustanovení o možnostech ústní dohody, kde podle § 1981 občanského zákoníku může být ujednání o zániku závazku změněno také ústní dohodou obou stran. Odvolací soud se postavil proti tvrzení žalobkyně o dvou splátkách, neboť „dohoda mezi účastnicemi zněla tak, že byt nemusel být vymalován, neboť toho žalovaná s ohledem na svůj tehdy velmi nepříznivý zdravotní stav nebyla schopna“. Z toho vyplývá, že žalobkyně neměla nárok na požadovanou náhradu nákladů vynaložených na vymalování bytu.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Náhrada nákladů řízení v regresní sporu: Změna rozsudku okresního soudu
18. 6. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:71.Co.31.2025.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, který jí uložil zaplatit žalobcům částku 39 113 Kč s úrokem z prodlení, avšak přiznal jí pouze nižší náhradu nákladů řízení. Žalobkyně argumentovala, že spor není bagatelního charakteru a že jde o regresní pohledávku, která vyžaduje analýzu odpovědnosti osob, což činí zastupování nezbytným. Soud se s tímto argumentem ztotožnil a uvedl, že „v nyní projednávané věci jde o regresní nárok žalobkyně, vyplývající z dopravní nehody a vyplaceného pojistného plnění“, což znamená, že „jde o činnost nikoli mechanickou, ale vyžadující kontrolu, skutkové a právní posouzení“ ujistil se, že aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu nebyla namístě.
Na základě těchto skutečností odvolací soud změnil příslušný výrok rozsudku, čímž uložil žalovaným povinnost nahradit žalobkyni celkové náklady řízení ve výši 12 455 Kč. Soud konstatoval, že žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, a to včetně celkové částky, kterou jak formalizoval za úkony právní služby. Obiter dictum zdůraznilo, že četnost judikatury k regresním nárokům svědčí o její složitosti, což opět podpořilo důvodnost žalobkyně v této věci.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Nárok na zaplacení částky za spotřebitelský úvěr zamítnut
18. 6. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:15.Co.44.2025.1
Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení rozhodl o zamítnutí žaloby žalobkyně, která se domáhala zaplacení částky 12 661,54 Kč od žalovaného, přičemž okresní soud již dříve dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala poskytnutí úvěru. Soud uvedl, že „nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala odpovídající péčí“ a že „nebylo doloženo, že žalovaný byl schopen úvěr splácet.“ Tento nedostatek vedl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a nutnosti vypořádat vztah podle principů bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud, ve shodě s názorem soudu prvního stupně, konstatoval, že žalobkyně jako právní nástupkyně povinnosti předchozího věřitele nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Podotkl, že „z dokladů předložených žalobkyní vyplývá, že žalovaný vykazoval nižší příjem, než byl uveden v žádosti o úvěr, a svou úvěruschopnost tedy neprokázal“. Soud také upozornil na to, že jelikož předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, nenáleží jí nároky z této neplatné smlouvy, což je podpořeno principy ochrany spotřebitele zakotvenými v relevantní legislativě.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Náhrada újmy na zdraví po nehodě v požární nádrži
18. 6. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:25.Co.162.2024.1
Krajský soud v Praze rozhodl o odpovědnosti žalovaných za újmu na zdraví způsobenou žalobkyni a) během události, která se odehrála 27. července 2014, kdy se žalobkyně a) koupala v požární nádrži. Soud konstatoval, že 1. žalovaný otevřel šoupátko stavidla bez upozornění na nebezpečí, což vedlo k její vtažení do potrubí výpustě a k následnému tonutí. V důsledku tonutí utrpěla žalobkyně a) závažné poškození zdraví, včetně hypoxického poškození mozku. Soud dospěl k závěru, že za vzniklou újmu odpovídají všichni tři žalovaní solidárně, a to podle ustanovení § 2910 a § 2915 občanského zákoníku, přičemž právní povinnost na straně 1. žalovaného byla prokazatelně porušena na základě jeho trestního odsouzení. Dále soud přiznal žalobcům částky за bolestné, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, přičemž zohlednil i spoluzpůsobení na straně žalobce c), který jako zákonný zástupce žalobkyně a) nebyl dostatečně obezřetný.
V rámci obiter dictum odvolací soud upozornil na potřebu odškodnění sekundárních obětí, tedy dalších žalobců b), c) a d), jejichž duševní útrapy vyplývají z prožitého trauma. Soud přiznal žalobkyni b) částku 100 000 Kč, žalobci c) rovněž 100 000 Kč a žalobkyni d) částku 20 000 Kč jako odškodnění za duševní útrapy. Také soud zdůraznil, že vyčíslení náhrady musí reflektovat závažnost a dlouhodobý dopad na život primární oběti (žalobkyně a)), včetně jejích blízkých, což bylo klíčové pro konečné rozhodnutí soudu.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Rozhodnutí o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ve věci vydání pozemku
18. 6. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2024:76.C.31.2023.1
Krajský soud v Praze rozhodl ve věci nároku žalobkyně na vydání pozemku o výměře 280 m², který byl zamítnut Státním pozemkovým úřadem s odůvodněním, že jde o zastavěný pozemek dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání a církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ZMV“). Žalobkyně argumentovala, že pozemek není zastavěn stavbou v občanskoprávním smyslu a že na něm nebyla v době majetkové křivdy žádná stavba, která by naplňovala důvod výluky. Soud přisvědčil žalobkyně uvedenému výkladu a zdůraznil, že pojem „stavba“ v rámci ZMV nelze vykládat podle správního práva, neboť vodní díla jako osvětlená hráz na pozemku jsou obvykle považována za součást pozemku samotného.
Soud dospěl k závěru, že hráz není stavbou ve smyslu ZMV, a proto nebyl naplněn výlukový důvod, který by bránil vydání pozemku žalobkyni. Při hodnocení právní povahy a trvalosti hráze se soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu, která podtrhuje, že takové vodní stavby obvykle nejsou oddělenými právními subjekty. Soud uvedl: „Tato hráz tvoří neoddělitelnou součást nevydaných pozemků,“ a zamítl proto návrhy účastníka na provedení dalšího dokazování. Na základě uvedených důvodů nahradil původní rozhodnutí úřadu svým rozsudkem a přiznal žalobkyni výlučné vlastnictví pozemku.
Poslechnout shrnutí
Vrchní soud v Praze - Náhrada škody a vydání pozemku podle zákona o majetkovém vyrovnání
18. 6. 2025
ECLI:CZ:VSPH:2025:5.Co.76.2024.1
Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vydal žalobci pozemek, jež byl dříve odňat v důsledku majetkové křivdy podle § 5 písm. a/ zák. č. 428/2012 Sb. Soud zjistil, že mezi účastníky existovalo sporné tvrzení ohledně povahy ochranné hráze, nacházející se na předmětném pozemku, a zda představuje překážku pro jeho vydání. Soud prvního stupně konstatoval, že hráz byla od dlouhodobého času součástí pozemku, čímž tato nebyla považována za 'stavbu' ve smyslu zákona a výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a/ ZMV nebyl dán. Odvolací soud doplnil dokazování o místní ohledání a dospěl k obdobnému závěru, že hráz byla zbudována již v roce 1888, tudíž nemohla bránit vydání pozemku.
Odvolací soud zdůraznil, že "aby stavba mohla představovat překážku pro vydání určité nemovitosti v režimu § 8 odst. 1 písm. a/ ZMV, musí být na konkrétním pozemku zhotovena až poté, kdy byl příslušný pozemek oprávněné osobě odňat." Uvádí také, že stavba, která existovala před vznikem majetkové křivdy, nemůže být důvodem pro odepření vydání pozemku. Na základě provedeného dokazování soud neshledal výlukové důvody a potvrdil věcně správný rozsudek soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Návrh na určení vlastnického práva k nemovitostem a odvolání proti předchozímu rozsudku
18. 6. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:19.Co.285.2022.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, posoudil ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem, že žalobci a), b) a c) nejsou spoluvlastníky pozemků uvedených v žalobě, a zamítl jejich žádost. Soud konstatoval, že žalobci nepodepsali kupní smlouvu ze dne 28. 4. 1990, na které měla být jejich vlastnická práva založena, a že platnost této smlouvy je absolutně neplatná podle § 580 občanského zákoníku, protože podpisy na listině nebyly pravé. „Na prokázání pravosti soukromé listiny nese důkazní břemeno žalovaná,“ uvedl soud s tím, že nedostatek prokazatelných podpisů žalobců a neexistence originálu smlouvy činí převod vlastnického práva neplatným.
Soud dále odmítl námitku žalované o vydržení vlastnického práva, neboť nedokázala prokázat, že by držba byla poctivá a řádná po dobu 10 let, kritizoval zejména, že žalobci měli dostatek informací o svých právech, a tudíž měli podniknout kroky na ochranu svého vlastnictví. „Nečinnost žalobců ve vztahu k domáhání se určení vlastnického práva nemůže mít vliv na řádnost držby žalované,“ uzavřel soud. Obiter dictum se zabývalo otázkou, že podezření o padělání podpisů na smlouvách na straně žalobců, stejně jako sama existence smlouvy a tím, že nemovitosti byly zatíženy exekucí, odhaluje snahu žalované o nabytí právního prospěchu, aniž by se přihlíželo k vlastnictví žalobců.
