Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci zaplacení pohledávky za dodávku elektřiny
8. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2025:8.Co.169.2025.1
Krajský soud v Ostravě ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že mezi žalobkyní a žalovanou existoval smlouvní vztah ohledně dodávek elektřiny, který byl založen na smlouvě o sdružených službách. V rozhodnutí se uvádí, že "právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely kupní smlouvu, na základě které žalovaná odebírala elektřinu do odběrného místa". Soud rovněž zdůraznil, že okresní soud chybným způsobem vyhodnotil platnost smlouvy po roce 2019, neboť v článku VIII. bodě 6 smlouvy je garantirána automatická prolongace smlouvy, pokud jedna ze stran neprojeví zájem o její neprodloužení do určeného termínu. Řízení ukázalo, že žalobkyně byla schopna prokázat odběry elektřiny a následně nařídila žalované plnění příslušných závazků, přičemž žalovaná neunesla důkazní břemeno o neexistenci těchto závazků.
Na základě výše uvedeného krajský soud změnil rozsudek prvostupňového soudu a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24.237 Kč s úroky z prodlení. Soud konstatoval, že žalobkyně zůstává úspěšná v prokázání existence smluvního vztahu a účinně uplatněného nároku na úhradu za dodané energie, včetně řádných příslušenství. Soud shrnul, že "žalobkyni v daném případě svědčí nárok na úhradu žalovaných částek představující dluh na účtované ceně za sdružené dodávky elektřiny". Dále soud v obiter dictum zmínil, že námitka promlčení, vznesená žalovanou v odvolacím řízení, byla nezpůsobila zánik práva žalobkyně, jelikož žaloba byla podána včas.
Krajský soud v Českých Budějovicích - Náhrada škody způsobené dopravní nehodou a potvrzení rozsudku soudu I. stupně
8. 4. 2026
ECLI:CZ:KSCB:2026:15.Co.33.2026.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, v odvolacím řízení potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 84 016,35 Kč za škodu způsobenou dopravní nehodou. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný, jehož vozidlo bylo umístěno na podvalníku, otevřel dveře do vozovky, čímž došlo ke střetu s vozidlem žalobkyně. Soud I. stupně na základě důkazů, jako svědeckými výpovědmi a záznamem o nehodě, dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnost zajistit bezpečnost provozu, když dveře vozidla zasahovaly do vozovky a nebyly nijak označeny. Soud také konstatoval, že žalovaný nijak neprokázal, že by dveře otevřely jinak než jeho zaviněním, což podpořilo jeho odpovědnost za škodu.
Odvolací soud shledal, že důkazy předložené v řízení byly dostatečné, a to i přesto, že žalovaný namítal nedostatečné vyšetření jeho podílu na nehodě a zpochybnil výpověď žalobkyně. Soud podotkl, že nemůže přičítat zavinění na straně žalobkyně, neboť situace, kdy otevřené dveře zasahovaly do vozovky a snižovaly viditelnost, v daných podmínkách činily překážku nečekanou a nepředvídatelnou. Soud uzavřel, že žalovaný tím, že nezajistil bezpečnost a řádné označení nákladu, porušil zákonné povinnosti, což vedlo k potvrzení odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice - Návrh na vyloučení vozidla z exekuce a změna rozsudku
7. 4. 2026
ECLI:CZ:KSHK:2025:27.Co.240.2025.219
Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení dospěl k závěru, že okresní soud pochybil, když zamítl žalobu žalobce na vyloučení osobního vozidla z exekuce. Okresní soud se domníval, že kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeden z právními subjekty neprojevily vážnou vůli, a měly tudíž charakter simulovaného jednání s cílem skrýt majetek povinné a vyhnout se uhrazení pohledávky žalovaného. Krajský soud však uvedl, že žalobce prokázal, že se stal vlastníkem vozidla řádným způsobem, a to na základě kupní smlouvy, přičemž nebyly prokázány okolnosti, které by vyvracely jeho vlastnické právo. "Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce vozidlo převzal a platbu za něj řádně uhradil," konstatoval krajský soud.
Dále krajský soud zdůraznil, že ústní forma kupní smlouvy je pro platnost takové smlouvy dostačující a že "částka, kterou žalobce zaplatil za vozidlo, nemohla být motivována snahou skrýt majetek povinné." K tomu dodal, že registr vozidel, i když slouží jako evidenční systém, nemá rozhodující vliv na určení vlastnictví k vozidlu. "Nedostatek vážnosti vůle, se kterým byly srozuměny všechny jednající osoby, tedy způsobil zdánlivost kupních smluv," shrnul krajský soud, avšak jeho úvahy neshledal za přesvědčivé, neboť žalobce jednal v dobré víře a měl právo na ochranu svého vlastnického práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích - Náhrada dlužného jízdného: rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích
7. 4. 2026
ECLI:CZ:KSCB:2026:19.Co.121.2026.1
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, který přiznal žalobkyně právo na zaplacení částky 15 100 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně argumentovala, že žalovaný, nezletilý, v období mezi 8. 1. 2024 a 25. 3. 2024 opakovaně cestoval městskou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu, přičemž dlužné jízdné činilo 100 Kč a přirážka 15 000 Kč. Okresní soud uvedl, že "žalovaný byl plně způsobilý uzavřít smlouvu o přepravě a chápat její obsah a důsledky", což vedlo k vyhovění žalobě v plném rozsahu.
Odvolací soud potvrdil, že žalovaný, který již dovršil patnáctý rok, měl průměrnou rozumovou vyspělost odpovídající jeho věku a byl si vědom svých povinností v rámci smluvního vztahu. Krajský soud v podstatě souhlasil se zjištěním okresního soudu, že "je u žalovaného vyčerpána každá možnost, jak vypátrat skutečný pobyt žalovaného", a tudíž nebylo možné provést navrhovaný výslech. Odvolací soud taktéž zdůraznil, že podle § 4 odst. 1 o.z. platí, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka“ a "to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat".
Krajský soud v Ostravě - ### Rozhodnutí o soudních poplatcích v řízení o žalobě na částku 44.167 Kč
2. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:8.Co.268.2025.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žaloby na zaplacení 44.167 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobce byl osvobozen od soudních poplatků a v řízení byl plně úspěšný. Soud uvedl, že „nevydal rozhodnutí o přenosu poplatkové povinnosti z žalobce na žalovanou dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobce byl v řízení plně úspěšný“. Soud dále podotkl, že na základě výsledku řízení je žalovaná povinna zaplatit soudní poplatek. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s § 166 odst. 1 občanského soudního řádu.
Soud také zdůraznil, že toto doplňující usnesení „bylo vydáno v souladu s ust. § 166 odst. 1 o. s. ř.“, čímž se řízení stává kompletním v otázce poplatkové povinnosti. Tím Soud odlišil situaci, kdy je žalobce osvobozen od poplatků, od situace, kdy by takové osvobození neplatilo. Na závěr soud konstatoval, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, čímž závěr v této věci uzavřel.
Krajský soud v Ostravě - Nárok na zaplacení částky z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru
2. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:15.Co.16.2026.1
Krajský soud v Ostravě se ve svém rozhodnutí zabýval případem, kdy žalobkyně požadovala po žalované vrácení nesplacené části jistiny revolvingového úvěru ve výši 23 274 Kč, což vzniklo na základě neplatné smlouvy o úvěru, jelikož žalobkyně nedostála svým povinnostem dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalovaná má povinnost vrátit rozdíl mezi poskytnutou částkou a splácenou částkou, nicméně nesplnění podmínek smlouvy vedlo k její neplatnosti. Krajský soud ve svém odvolacím rozhodnutí potvrdil nárok na vrácení částky 23 274 Kč, ale neuznal nárok na úrok z prodlení, neboť nebyla sjednána lhůta splatnosti, což důvodně určil soud. Krajský soud zároveň potvrdil, že předložení důkazů o dispozici těchto prostředků leží na dlužníku, a to v souladu s aktuální judikaturou.
Odvolací soud upozornil na to, že žalovaná nebyla v řízení aktivní a neprokázala, že by nebyla schopna dluh vrátit. Uvedl, že "pokud spotřebitel je v řízení pasivní, netvrdí a nedokládá nic o svých možnostech, je namístě usuzovat, že dluh vrátit může." Krajský soud se držel závěru, že "intenzita pasivity žalované neumožnila dospět k závěru o nenastoupení splatnosti jistiny." Také se shodl, že úroková sazba z prodlení je oprávněná za dlužnou částku po vzniku dluhu, čímž potvrdil potřebu úpravy splatnosti. Tímto způsobem byl nárok na úroky z prodlení v přiměřené míře schválen a rozšířen.
Krajský soud v Brně - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a odvolání proti rozsudku soudu v Třebíči
1. 4. 2026
ECLI:CZ:KSBR:2026:15.Co.226.2025.1
Krajský soud v Brně se zabýval odvoláním žalobkyně, která se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Soud I. stupně zamítl žalobu, přičemž konstatoval, že žalovaná zaměstnavatelka platně ukončila pracovní poměr žalobkyně podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti. Soud I. stupně dospěl k závěru, že organizační změna, která vedla k zrušení pracovního místa žalobkyně, byla řádně přijata, a její pracovní náplň byla rozdělená mezi ostatní zaměstnance. K tomu soud uvedl, že „organizační změny spočívající mimo jiné ve zrušení pracovního místa žalobkyně byly žalovanou řádně přijaty a žalobkyni předáním výpovědi oznámeny“.
Odvolací soud při přezkoumání potvrdil, že odvolání žalobkyně není důvodné, a shledal, že soud I. stupně provedl potřebné důkazy a aplikoval relevantní právní normy. Soud se ztotožnil se závěrem, že i pokud mohly mezi žalobkyní a ředitelem žalované existovat spory, které mohly motivovat organizační změnu, to samo o sobě nezpůsobuje neplatnost výpovědi. Jak uvádí soud, „pokud i případně motivací k přijetí organizačního opatření byly mimo jiné spory mezi žalobkyní a ředitelem, není tato okolnost důvodem pro určení neplatnosti takové výpovědi“. Soud I. stupně rovněž správně uzavřel, že žalovaná splnila veškeré formální i věcné předpoklady pro platné ukončení pracovního poměru a odmítl tvrzení, že došlo pouze k fiktivnímu zrušení pracovního místa.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc - Návrh na určení neplatnosti darovací smlouvy a odvolání proti rozsudku okresního soudu
1. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:69.Co.221.2025.638
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení vlastnického práva k nemovitostem na základě darovací smlouvy uzavřené dne 2. 12. 2019. Soud se přiklonil k závěrům znaleckého posudku, podle kterého žalovaný byl schopen rozpoznat důsledky svých jednání, a proto nebyl duševně neschopný při uzavření smlouvy. Soud uvedl: "volní a rozpoznávací schopnosti nebyly v době uzavření darovací smlouvy narušeny," a poukázal na to, že "znalecký posudek je relevantním podkladem a je třeba z něj vycházet". Žalobkyně se snažila zpochybnit posudek tvrzením, že ignoroval klíčové svědecké výpovědi, avšak soud konstatoval, že posudek vycházel z dostupných lékařských zpráv.
Další důvody, které vedly k potvrzení rozsudku, zahrnují správné zjištění o neexistenci důvodu neplatnosti darovací smlouvy, a to jak z hlediska formálních náležitostí notářského zápisu, tak i ve vztahu k skutkovým zjištěním ohledně duševního zdraví účastníků. Krajský soud podtrhl, že "nebylo třeba provádět znalecký posudek na posouzení podpisů darovací smlouvy, když žalobkyně neoznačila relevantní skutečnost, kterou by měl takový posudek prokazovat". Vzhledem k těmto okolnostem krajský soud uzavřel, že žaloba žalobkyně není důvodná a potvrzuje rozhodnutí okresního soudu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - Rozhodnutí o užívání společné nemovitosti ve věci spoluvlastníků
31. 3. 2026
ECLI:CZ:KSUL:2025:8.Co.260.2025.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích, které stanovilo právní poměry spoluvlastníků k nemovitosti. Okresní soud rozhodl, že žalovaný č. 1 a žalovaný č. 2 mají oprávnění společně užívat prostory hlavní budovy, zatímco žalobce má výlučné právo na užívání přístavku. Soud při rozhodování zdůraznil význam ochrany obydlí a soukromí žalovaného č. 1, který tam dlouhodobě bydlí, a to i přesto, že žalobce tvrdil, že by měl mít časově vymezené výlučné užívání celé nemovitosti. Okresní soud přihlédl k faktu, že žalobce nemá jiné bydlení a jeho vztah k nemovitosti není tak silný, jak má žalovaný č. 1.
Soud prvního stupně také zhodnotil vztahy mezi účastníky řízení a dosavadní způsob užívání nemovitosti. Podle soudu soudním rozhodnutím o použití ustanovení § 1139 občanského zákoníku, které se odvolává na slušné uvážení, správně zohlednil celkové poměry účastníků. Soud k tomu použil judikaturu, která jasně stanovuje, že ve sporech o užívání společné nemovité věci je třeba dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka užívat část věci. Krajský soud uvedl, že okresní soud se ve svém rozhodnutí výstižně vypořádal se všemi relevantními otázkami, což posiluje závěr, že vyhovění návrhu žalobce by vedlo k porušení práv žalovaného č. 1, a tudíž nebylo opodstatněné.
Krajský soud v Ústí nad Labem - Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o nezákladnosti žaloby týkající se spotřebitelského úvěru
31. 3. 2026
ECLI:CZ:KSUL:2025:8.Co.186.2025.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek okresního soudu, který zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 44 644,40 Kč. Okresní soud posoudil úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, jak stanoví zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V rozhodnutí se uvádí, že „soud prvého stupně vycházel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením těchto úvěrových smluv se nezabývala řádně schopností žalovaného úvěr splácet“ a že obě smlouvy byly posouzeny jako „absolutně neplatné“.
Odvolací soud se shodl s tímto závěrem a dodal, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný čelil bezdůvodnému obohacení ve výši 6 364 Kč, jak to tvrzeno v odvolání. Krajský soud konstatoval, že „žalovaný zaplatil celkem 25 636 Kč, na straně žalovaného tak bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout“. Tímto rozhodnutím krajský soud potvrdil, že „absentuje totiž právní následky vyplývající z neplatnosti“, a obě úvěrové smlouvy neměly účinky, neboť „neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům“.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zaplacení úroku z prodlení na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru
30. 3. 2026
ECLI:CZ:KSBR:2026:28.Co.6.2025.1
Krajský soud v Brně rozhodl v odvolacím řízení ve věci zaplacení 46 797,44 Kč, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle soudu původní věřitel nedostatečně posoudil úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud zdůraznil, že žalobkyně nedoložila důkazy o schopnosti žalované úvěr splácet, což vedlo k absolutní neplatnosti smlouvy a povinnosti žalované vrátit poskytnutou jistinu. Odvolací soud konstatoval: "Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 150 000 Kč, která byla žalované z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 113 274,38 Kč, kterou žalovaná žalobkyni dosud vrátila."
Pokud jde o nárok na úrok z prodlení, odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok ročně z částky 36 725,62 Kč od 29. 12. 2023. Soud dospěl k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení, neboť "absentuje spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění." Dále soud uvedl, že žalobkyní zaslaná výzva k plnění ze dne 13. 12. 2023 byla rozhodující pro určení počátku prodlení. Odvolací soud konstatoval: "Soud... dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až předžalobní výzvu k plnění." Tímto přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení, neboť žalovaná dosud dluh nesplnila.
Krajský soud v Ostravě - Rozsudek o zaplacení částky 716 078,92 Kč s příslušenstvím
30. 3. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:8.Co.213.2025.1
**Shrnutí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě:**
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí okresního soudu, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 716 078,92 Kč s příslušenstvím. Soud uvedl, že žalobkyně prokázala své nároky pomocí vystavených faktur, zatímco žalovaná neunesla své břemeno tvrzení ohledně údajných chyb v těchto fakturách. Bylo konstatováno, že „vystavení faktury jako účetního či daňového dokladu samo o sobě nezakládá nárok na zaplacení, pokud není prokázáno smluvní plnění“. Soud zároveň zdůraznil, že žalovaná neposkytla důkaz o dlužné částce, ačkoliv na to byla opakovaně vyzvána, a argumenty o chybovosti faktur považoval za vnitřně rozporuplné.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry okresního soudu o částečném plnění, které podle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku má účinky uznání dluhu. Tento závěr podle soudu vzal v úvahu, že „částečné plnění má účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu“. V souvislosti se spornými pohledávkami bylo zachyceno, že chybějící dodací listy ohledně některých faktur vedly k potvrzení zamítnutí části žaloby a k závěru, že žalobkyni náležela náhrada za poskytované služby v popsaném rozsahu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - Určení vlastnictví pozemku a odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Lounech.
27. 3. 2026
ECLI:CZ:KSUL:2025:12.Co.276.2025.1
Krajský soud v Ústí nad Labem se zabýval odvoláním žalobců, kteří tvrdili, že jsou spoluvlastníky pozemku na základě mimořádného vydržení. Odvolací soud vycházel z právní argumentace okresního soudu, který v předchozím řízení dospěl k závěru, že žalobci a) a b) měli právo na uznání vlastnictví k předmětnému pozemku, neboť jejich právní předchůdci, kteří ho užívali po dobu delší než 20 let, splnili podmínky mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. Soud přitom poukázal na to, že k držbě pozemku došlo s ohledem na historické užívání a právní předchůdci měli nabytí vlastnictví potvrzené rozhodnutím Okresního soudu v Lounech. Krajský soud citoval, že "žalobci jako právní nástupci původně zapsaných spoluvlastníků jsou aktivně legitimováni k dané určovací žalobě" a změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobci a) a b) jsou nyní uznáni jako vlastníci v rozsahu ¼.
Naopak vůči žalobcům c), d), e) a f) Krajský soud potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu. Odůvodnil to tím, že tito žalobci se mohou domáhat vlastnictví pouze žalobou na určení vůči svým právním předchůdkyním, jelikož jejich vlastníci nebyli v katastru evidováni v souvislosti s duplicitními zápisy. Krajský soud uzavřel, že je nutné řídit se pravidly stanovenými v judikatuře, podle nichž sporné aktivum patřilo zůstaviteli, což znemožňuje přímé určení vlastnictví dědici. Soud uvedl: "Rozhodnutí soudu o dědictví slouží jako putativní titul, avšak nezajišťuje přímé vlastnictví k cizí věci". Tímto způsobem bylo vyjasněno postavení všech žalobců a principy pro uznání vlastnictví v rámci probíhajícího dědického řízení.
Krajský soud v Praze - Odvolání proti rozsudku o náhradě škody způsobené dopravní nehodou a opuštění místa nehody
27. 3. 2026
ECLI:CZ:KSPH:2026:25.Co.15.2026.1
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně, podle kterého byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni částku 89 411 Kč s úrokem z prodlení, a to na základě zjištění, že žalovaný zavinil dopravní nehodu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jednal pod vlivem alkoholu a tímto jednáním zasáhl do vlastnického práva poškozené. Odvolací soud akceptoval tvrzení žalobkyně, že žalovaný bez zřetele hodného důvodu opustil místo nehody, což ztížilo šetření pojistné události. Odvolací soud uvedl, že: „je nadbytečné se zabývat tím, zda skutečně k nehodě došlo pod vlivem návykové látky či nikoliv", protože důvod opuštění místa nehody byl dostatečně prokázán.
V rámci argumentace soud také podotkl, že na základě dosažených důkazů a správního rozhodnutí, podle kterého byl žalovaný uznán vinným z přestupků v souvislosti s nehodou, splnil žalobkyně podmínky pro regresní nárok podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Soud konstatoval, že „pokud žalobkyně prokázala alespoň jeden z předpokladů k uplatnění regresního nároku, umožňuje to uzavřít, že se svého nároku domáhá po právu." Tímto způsobem odvolací soud tak podpořil nárok žalobkyně na úhradu nákladů vzniklých v příčinné souvislosti s dopravní nehodou způsobenou žalovaným.
Krajský soud v Hradci Králové - Přezkum dědické nezpůsobilosti: Žaloba na určení, že syn zůstavitelky není dědicem
26. 3. 2026
ECLI:CZ:KSHK:2024:22.Co.236.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se ve své rozhodovací činnosti zabýval žalobou na určení, zda syn zůstavitelky není dědicem ze zákona. Soud prvního stupně zamítl požadavek žalobce, který tvrdil, že 2. žalovaný, syn zůstavitelky, se svým jednáním dopustil úmyslného trestného činu podvodu nebo zpronevěry vůči zůstavitelce, což mělo za následek jeho dědickou nezpůsobilost. V odůvodnění okresní soud zdůraznil, že „pro naplnění zákonných důvodů nestačí konání, které lze označit za nekorektní, případně neslušné. Je třeba jednání takové intenzity, které lze označit za nezákonné v trestněprávní rovině“. Dále uvedl, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by se 2. žalovaný dopustil činnosti, jež by naplnila skutkovou podstatu trestného činu podle § 1481 občanského zákoníku.
Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že „nebyly naplněny předpoklady ust. § 1481 o. z. Buď skutková verze žalobce (o jednání 2. žalovaného) nebyla prokázána nebo závadné jednání 2. žalovaného nedosahovalo takové intenzity“. Soud se zabýval i otázkou, zda vztah mezi zůstavitelkou a 2. žalovaným nebyl dostatečně problematický, přičemž došel k závěru, že „jednání 2. žalovaného bylo spíše v souladu s vůlí zůstavitelky“ a nenaplnilo tak podmínky pro jeho vyloučení z dědictví. Obiter dictum soud poznamenal, že ani chování 2. žalovaného k zůstavitelce, které mohlo být považováno za morálně sporné, nemohlo být důvodem pro určení jeho dědické nezpůsobilosti.