Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Brně - Návrh na uzavření kupní smlouvy o nemovitosti a potvrzení předchozího rozsudku.
4. 5. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2025:58.Co.321.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, který uložil žalovaným povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu na stavbu rekreační chaty, kterou mají ve společném jmění manželů. Soud I. stupně posoudil, že žalovaní nesplnili břemeno tvrzení týkající se podmínek koupě, které nebyly dostatečně konkretizovány, a proto rozhodl podle § 118a odst. 1 o. s. ř., že povinnost k uzavření smlouvy zůstává. Odvolací soud přijal závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že „veškeré námitky vznesené v odvolání žalovaných proti rozsudku jsou liché“, přičemž vyšel z aktuálních údajů v katastru nemovitostí a potvrzení, že žalovaní mají ve společném jmění stavbu, která je evidována jako „rod. rekr.“
Soud rovněž odmítl argumentaci žalovaných o neexistenci nemovitosti, s tím že i když jejich vlastnické právo bylo zrušeno, byli stále zapsáni jako její vlastníci „na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně“. Obiter dictum soud naznačil, že tvrzení žalovaných o neexistenci povinnosti k uzavření smlouvy v důsledku neexistující nemovitosti nevydrželo, protože právní titul žalobce trval, dokud nebyl zapsán jiný právní titul. Krajský soud tedy potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, což jasně podtrhuje důležitost funkčních právních titulu v realizaci majetkových závazků.
Krajský soud v Brně - Určení vlastnictví k nemovitosti a otázka vydržení
2. 5. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2025:60.Co.11.2025.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v rozhodnutí potvrzuje rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, podle kterého je žalobce vlastníkem pozemku p. č. Anonymizováno v katastrálním území Adresa. Soud dospěl k závěru, že žalobce se chopil držby předmětného pozemku na základě Postupní smlouvy a užíval ho jako vlastního. Odvolací soud měl za to, že žalobce byl v dobré víře o svém vlastnictví, přičemž "omyl žalobce se v tomto ohledu zakládal na skutkovém omylu ohledně hranic pozemků." Soud přitom zohlednil, že žalobce po celou vydržecí dobu užíval pozemek jako vlastní, což potvrzovaly důkazy včetně účastnické výpovědi a fotodokumentace.
Soud rovněž vyhodnotil, že žalobce v okamžiku, kdy se seznámil s geometrickým plánem a situačním výkresem, ztratil objektivně posuzovanou dobrou víru, což vylučovalo jeho možnosti vydržení podle občanského zákoníku. Nicméně odvolací soud připustil, že "možnost mimořádného vydržení nevylučovalo", a proto bylo konstatováno, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku mimořádným vydržením podle moderních právních předpisů. Soud tak odmítl námitky žalované o nepoctivém úmyslu žalobce a potvrdil věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Krajský soud v Českých Budějovicích - Náhrada nákladů řízení ve věci vadného díla - garážová vrata
2. 5. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2025:5.Co.1683.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 18 930 Kč. Soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo na prodej a montáž garážových sekčních vrat, přičemž žalobkyně nezohlednila navýšení podlahy garáže o vrstvu betonu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně porušila ustanovení § 2594 odst. 1 občanského zákoníku, když neupozornila žalovanou na nevhodné rozměry stavebního otvoru. Při instalaci vrat do otvoru, který pro ně nebyl vhodný, postupovala chybným způsobem, a proto nemohla být odpovědná za vady díla.
Odvolací soud se plně ztotožnil s hodnocením důkazů soudu prvního stupně, který konstatoval, že žalobkyně měla povinnost provést zaměření s potřebnou péčí, jak vyplývá z § 2590 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná byla oprávněná odstoupit od smlouvy podle § 2004 odst. 1, protože žalobkyně nepřistoupila k odstranění vad a nezajistila odpovídající rozměry vrat, což potvrdil i znalecký posudek. Soud zdůraznil, že vadné plnění má podstatný vliv na smluvní vztah, a proto žalobkyně neměla právo na zaplacení doplatku ceny za dílo.
Krajský soud v Praze - Odvolání v pojišťovací sporu o náhradu škody na nemovitosti
2. 5. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2024:28.Co.130.2024.1
Krajský soud v Praze se zabýval odvoláním žalobkyně, Generali Česká pojišťovna, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ, který zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobkyně argumentovala, že jako pojistitel má nárok na vrácení zálohy vyplacené žalované, neboť příčinou škody na jejím domě byla vada stavební konstrukce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda byla způsobena dlouhodobým působením podzemní vody, nikoli únikem z kanalizace, která byla ve vlastnictví pojištěné, a že žalobkyně vyplatila zálohu bez právního důvodu. Soud zhodnotil, že žalovaná, přestože přijala zálohu, činila tak v dobré víře, a tudíž je nezbytné ji považovat za oprávněnou k užití této částky.
Odvolací soud potvrdil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, zdůraznil, že pojistná smlouva se řídí právním rámcem platným při jejím uzavření, a uznal odpovědnost vlastníka kanalizace. Dále uvedl, že žalobkyně byla odborníkem, a proto měla na své straně nést odpovědnost za neadekvátní postup při vyplácení zálohy, když by měla vykonávat pečlivější dohled nad posuzováním nároků a mít informovaný dohled nad situací. Konečně obiter dictum vyjádřil, že dlouhá doba šetření pojistné události z pohledu žalobkyně sloužila jako varování k pečlivějšímu jednání a zřejmě přispěla k dobré víře žalované.
Krajský soud v Praze - Náhrada nákladů řízení a smluvní pokuty v energetice
30. 4. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:24.Co.3.2025.1
Krajský soud v Praze, v odvolacím řízení týkajícím se zaplacení částky za dodávku elektrické energie, rozhodl, že žalovaný má povinnost uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 16 800 Kč. Soud hodnotil, že ujednání o "další" smluvní pokutě, jež bylo součástí zkoumaných smluv, nedochází k porušení principu přiměřenosti v kontextu spotřebitelského práva a má za cíl chránit dodavatele před platebními prodleními odběratele. Jak uvedl odvolací soud, „nejde tak o neplatné ujednání si této ‚další‘ konkrétní smluvní pokuty“, jelikož byla sjednána v souladu s obchodní praxí a v rámci stanovených právních poměrů (§ 2048 o. z.). Odvolací soud shledal, že posuzovaná smluvní pokuta je pro odběratele nutná a odpovídá vzájemné rovnováze práv a povinností.
Soud dále konstatoval, že smluvní pokuta „nepředstavuje duplicitní sankci“ za prvotní prodlení a je aplikovatelná pouze v případě opakovaného porušení platebních povinností ze strany žalovaného. Podle názoru soudu zahrnují smlouvy určité vyvažující ujednání, které chrání jak zájmy dodavatele, tak spotřebitele, což ukazuje, že "prostřednictvím posuzovaného ujednání o ‚další‘ smluvní pokutě není na odběratele – spotřebitele vyvíjen dodavatelem služby dodávky elektrické energie nepřiměřený tlak". Tímto způsobem soud potvrdil platnost smluvního ujednání a dal tak za pravdu žalobci, čímž došlo ke změně předchozího rozsudku soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o odvolání v případě náhrady škody za poškození mýtné brány
30. 4. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2025:38.Co.235.2024.1
Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 26. března 2025 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, které zamítlo žalobu žalobce na zaplacení částky 899.547,55 Kč s úrokem z prodlení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce, jako správce mýtné brány, nevynaložil žádné zvýšené náklady na opravu, které by mu vznikly v důsledku protiprávního jednání žalované, a tedy jeho nárok na náhradu škody není důvodný. V odůvodnění uvedl, že „nákladní vozidlo žalované zavadilo o portál mýtné brány a opravu provedlo konsorcium v rámci smlouvy o poskytování služeb, za kterou již žalobce platil paušální částku, a tedy jeho majetková újma byla uhrazena“.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně a zdůraznil, že „žalobce neměl v tomto případě povinnost uhradit žádné další náklady, neboť škoda byla uhrazena v rámci smluvního vztahu“. Soud dále odmítl námitky žalobce z odvolání, které se týkaly bezdůvodného obohacení, a konstatoval, že „v případě plnění za osobu, která po právu měla plnit sama, nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení“. Kromě toho odvolací soud také uvedl, že závěry soudu I. stupně byly podloženy správně konstatovanými skutkovými zjištěními a relevantními právními normami.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Odvolání v případě poskytnutí podnikatelského úvěru: nárok na bezdůvodné obohacení
30. 4. 2025
ECLI:CZ:KSHK:2025:22.Co.183.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích posuzoval platnost několika úvěrových smluv mezi žalobkyní a žalovanou, kde žalobkyně tvrdila, že smlouvy byly de facto spotřebitelské, a měla nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Soud konstatoval, že žalobkyně se při uzavírání smluv označovala jako podnikatelka a uvedla účel úvěru pro podnikání. „Byla to tedy žalobkyně, kdo jednal nepoctivě a mohl žalovanou uvést v omyl tímto svým tvrzením.“ Okresní soud dvakrát shledal smlouvy platnými, avšak ujednání o inkasní službě považoval za neplatné s odůvodněním, že „vyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil, neboť žalobkyně neprokázala, že by smlouvy uzavírala mimo rámec své podnikatelské činnosti.
Soud dále posuzoval, zda ujednání týkající se doplňkových služeb mají být považována za platná, a konstatoval, že je nelze oddělit od celých úvěrových smluv. Krajský soud uvedl, že „uvedené ujednání nemůže být jiného smyslu než toho, aby ve prospěch poskytovatele úvěru navýšil plnění“. Také potvrdil, že „z žádného projevu vůle žalobkyně nevyplývá, že sama projevila zájem o tyto služby“ a že „by žalovaná poskytla úvěr bez uzavření těchto služeb“. Tím došlo k tomu, že krajský soud shledal závazky jako neplatné, a žalované uložil povinnost vrátit částky uhrazené žalobkyní.
