Krajský soud v Hradci Králové - Nárok na zaplacení dlužné částky v souvislosti s neplatnými úvěrovými smlouvami
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSHK:2025:22.Co.282.2024.112
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v odvolacím řízení potvrdil rozhodnutí okresního soudu, který shledal, že obě úvěrové smlouvy, na základě kterých žalobkyně žalovala žalovaného o zaplacení dlužné částky, jsou absolutně neplatné. Okresní soud vyslovil, že "původní věřitel s odbornou péčí neposoudil a neověřil schopnost žalovaného úvěr splácet," a to v rozporu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně v souladu s § 86 a § 87, které vyžadují, aby poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyni tak nelze přiznat žalované plnění, ale pouze právo na vrácení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku.
V rámci odvolacího řízení krajský soud shledal, že okresní soud neopatřil potřebné podklady pro posouzení příjmových a majetkových poměrů žalovaného, což vedlo k problematické délce stanovené lhůty k plnění. Krajský soud poznamenal, že "lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř. zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě." Tímto se změnila jedině lhůta k plnění, kterou krajský soud stanovil na tři dny od právní moci rozsudku, což vylučuje možnost vzniku nároku žalobkyně na úroky z prodlení, neboť "žalovaný se dostane do prodlení až po uplynutí soudem stanovené lhůty." Krajský soud rovněž uvedl, že v rámci vrácení poskytnuté jistiny dlužníka je nutno vycházet z jeho možností, aby se nedostal do prodlení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Odvolání ve věci určení vlastnického práva k pozemkům
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:21.Co.170.2024.1
Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce, který zamítl žalobu žalobkyně na určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 166/2 a parc. č. st. 141/2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla prokázat nabytí vlastnického práva na základě dědění ani na základě vydržení. Podle soudního zjištění právní předchůdci žalobkyně neměli žádný řádný titul pro nabytí držby a sporné pozemky se nikdy nestaly součástí jejich vlastnictví. Soud prvoinstančně konstatoval, že „žalobkyně od počátku velmi dobře ví, že jí předmětné pozemky ve skutečnosti nepatří a její úmysl je nepoctivý“. Argumentace žalobkyně o dlouhodobém užívání pozemků s odkazem na dobré víry byla shledána neprokázanou a ve vzájemném hodnocení vyjádřených tvrzení byla považována za rozpornou.
Krajský soud potvrdil, že podmínky pro mimořádné vydržení nebyly naplněny, neboť i v případě prokázané držby by „muselo být zřejmé, že svým jednáním činí újmu skutečnému vlastníkovi“. Soud uvedl, že žalobkyně ani její právní předchůdci se k pozemkům nikdy nechovali jako vlastníci a neprokázali, že by by drželi s poctivým úmyslem. Soud uznal, že bylo prokázáno, že žalowany déle než 20 let vykonával daňovou povinnost k těmto pozemkům, a tudíž byl považován za skutečného vlastníka, zatímco žalobkyně se nikdy proti jeho jednání nebránila. Tímto rozhodnutím byl potvrzen právní názor soudu prvního stupně ohledně nepoctivosti záměru žalobkyně, což vedlo k zamítnutí její žaloby.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zaplacení pohledávky za dodané obědy a náhradu nákladů řízení
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPL:2025:64.Co.185.2025.1
Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19 435 Kč s úrokem z prodlení. Soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaný objednával obědy pro své zaměstnance a v hotovosti je platil. "Došlo tak ústně k uzavření platné kupní smlouvy, ve které byl sjednán předmět koupě i jeho cena to je 115 Kč za jeden oběd," citoval soud, a důvody žaloby podpořil listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi. Neuvěřil tvrzením žalovaného, že smlouvu neuzavřel a že si obědy měli platit zaměstnanci sami, neboť soud konstatoval, že žalovaným předložené důkazy neprokázaly jeho obhajobu.
Odvolací soud také přezkoumal, zda žalovaný byl pasivně legitimován, a dospěl k závěru, že žalobce svou pohledávku prokázal. Soud uvedl: "Žalovaný tento závěr nevyvrátil žádným důkazem, kromě svého tvrzení." Kromě toho soud upozornil na fakt, že žalovaný podnikal bez souhlasu insolvenčního správce, což jej samo o sobě dostalo do složité situace. Odvolací soud podtrhl, že všechny důkazní materiály a svědecké výpovědi potvrdily existenci rámcové smlouvy o dodávce obědů, což vedlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Náklady řízení v případu vyloučení obchodních podílů z exekuce: změna rozsudku Krajského soudu v Plzni.
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPL:2025:18.Co.77.2025.1
Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí zamítl žalobu o vyloučení z exekuce obchodních podílů dvou společností. Soud konstatoval, že žalobce se měl snáze určit, které specifické úkony právní služby byly poplatné za přiznané náklady řízení. Soud prvního stupně přiznal žalované náklady v celkové výši 14 338,50 Kč, přičemž hodnocení von průběh řízení šlo na vrub úspěchu žalované. Odvolací soud však shledal, že soud prvního stupně při stanovení nákladů řízení nepostupoval správně, neboť vyšel z tarifní hodnoty, která se nemusí vztahovat na všechny úkony provedené za žalovanou.
V rámci argumentace odvolacího soudu bylo zřejmé, že nahlížení do spisu, které žadatelka žalované provedla, bylo nezbytným úkonem k účelnému bránění právu, neboť umožnilo její zástupkyni připravit se na jednání a poskytnout relevantní informace o stavu věci. Soud zdůraznil, že "nahlédnutím do spisu zástupkyně žalované zjistila zásadní informace," což podporuje platnost uplatněného nároku na náhradu nákladů. Na základě toho odvolací soud snížil přiznané náklady řízení na částku 12 886,50 Kč, čímž přiznal nárok žalované na "účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř."
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Nárok na výživné manželky a přezkum rozsudku o jeho výši.
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:11.Co.27.2025.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl o výživném manželky, ve věci, kdy okresní soud uložil žalovanému povinnost platit částku 15.000 Kč měsíčně na výživu žalobkyně od 4. 6. 2024. Soud zjistil, že "tvrzení žalobkyně, že byla dne 27. 4. 2024 žalovaným napadena, nebylo ničím prokázáno". Okolnosti opuštění domácnosti žalobkyní byly sporné a soud zdůraznil, že "žádné stopy po zraněních způsobených žalovaným na těle žalobkyně nebyly nalezeny". Soud také potvrdil, že žalobkyně neměla schopnost dosahovat vyšších příjmů, neboť se starala o nezletilé dítě, zatímco žalovaný měl měsíční příjem přibližně 59.170 Kč.
Krajský soud následně zrušil část výroku okresního soudu, týkající se povinnosti žalovaného platit výživu od 19. 3. 2025, vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyně, a potvrdil výši výživného v částce 15.000 Kč pro období od 4. 6. 2024 do 18. 3. 2025. Soud tak konstatoval, že "výživné v částce 15.000 Kč bylo stanoveno v souladu s ust. § 697 odst. 1 věta první o. z.", a to s přihlédnutím k potřebám žalobkyně a příjmům žalovaného, zatímco jeho výdaje na bydlení, dopravu a výživné pro dítě činily přibližně 17.500 Kč měsíčně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Náhrada nákladů řízení a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2025:27.Co.36.2025.1
Krajský soud v Brně se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 404,84 Kč a 95 178,78 Kč, ale zároveň mu uložil povinnost nahradit Českému státu náklady řízení ve výši 8 236 Kč. Žalobce namítal, že podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát právo na náhradu nákladů řízení jen proti účastníkům, jimž vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení vůči druhé straně. Krajský soud konstatoval, že žalobce měl pravdu, když byl v řízení úspěšnější a povinnost hradit náklady státu mu nevznikla, neboť žalované povinnost k náhradě takových nákladů nebyla uložena.
Odvolací soud tedy rozhodl, že IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně se mění a „žalobci se povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá“. Krajský soud rovněž odkázal na judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu, zdůrazňující, že pokud účastníkovi řízení nenáleží náhrada nákladů vůči protistraně, nemá stát ani nárok na náhradu výdajů advokáta ustanoveného jako opatrovník. Tímto rozhodnutím se vyjasnila situace, kdy stát nemá právo na pokrytí nákladů, pokud účastníkovi řízení nevzniklo právo na náhradu vůči druhé straně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Rozsudek o zaplacení částky 1.236.870 Kč a potvrzení rozhodnutí okresního soudu
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:71.Co.44.2025.1
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek okresního soudu, který zamítl žalobu žalobce na částku 500.000 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 736.870 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný se bezdůvodně obohatil, když vybral částku 836.870 Kč z účtu dlužnice, aniž by předtím půjčil peníze. Soud konstatoval, že tvrzení žalovaného o zaplacení do pokladny dlužnice a užití peněz pro provoz jejího závodu nebylo prokázáno. Výpovědi svědkyň, které měl žalovaný navrhnout, nebyly dostatečné k podpoře jeho tvrzení. Okresní soud také citoval: „Tvrzení o zápůjčce žalovaný uvedl až po více než 4,5 letech od podání žaloby a považoval je za ryze účelová.“
V rámci odvolacího řízení žalovaný namítal, že nebyla dostatečně objasněna jeho role v dlužnici a zpochybnil hodnocení svědecké výpovědi. Krajský soud však zjistil, že obranou žalovaného byly uváděny protichůdné verze, což vedlo k závěru, že jeho tvrzení o zápůjčce jsou účelová. Krajský soud souhlasil se závěrem okresního soudu, že žalovaný popíral jakoukoliv pohledávku ve vztahu k dlužnici a dodal: „Pokud se jedná o běžné výběry a peněžní prostředky, musely být zaúčtovány do účetnictví dlužnice.“ Vzhledem k těmto zjištěním bylo odvolání žalovaného shledáno nedůvodným.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Náhrada nákladů řízení ve věci o zaplacení pohledávky 341 161 Kč a odvolací soud
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:27.Co.57.2025.1
Krajský soud v Praze jako odvolací soud potvrdil závěry okresního soudu, který dospěl k tomu, že mezi účastníky bylo platně uzavřeno ujednání o rozdělení zisku z prodeje produktů s logem žalobce v poměru 80 % pro žalobce a 20 % pro žalovaného. Podle soudu prvního stupně platilo, že „ziskem“ se rozumí rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou výrobků. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný neprokázal opak, když v průběhu spolupráce pravidelně zasílal přehledy prodeje a sám kalkuloval podíl na zisku. Soud tak potvrdil, že žalovaný prodal více zboží, než uváděl, a že nebylo dohodnuto odečítání dalších nákladů, což neodpovídá běžné praxi.
V odvolání žalovaný zpochybnil platnost dohody s odůvodněním, že nebyla uzavřena písemně, což však soud odmítl. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že mezi stranami existovala nepojmenovaná smlouva, jejíž obsah je dostatečně jasný. Soud také odmítl argumenty žalovaného týkající se uhrazování dalších nákladů a prodeje výrobků s odstraněným logem, poukazujíc na to, že jakékoli změny takového druhu byly v rozporu s dohodou a nadto žalovaný neposkytl žádné důkazy, které by toto tvrzení podložily. Soud dále konstatoval, že žalovaný nebyl oprávněn jednostranně upravovat podmínky spolupráce a že jakékoli úpravy by měly být dohodnuty předem.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice - Určení výživného pro zletilé dítě a odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSHK:2025:27.Co.93.2025.113
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích projednal odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, který určil výživné pro zletilého žalobce. Okresní soud v prvním výrokem částečně zastavil řízení ohledně výživného, specifikovaného částkou měsíčně od určitého data, a zároveň žalované uložil povinnost platit výživné splatné do 15. dne v měsíci. Ve třetím výroku soud žalované přikázal uhradit dlužné výživné za předchozí období ve stanovené výši. Krajský soud potvrdil rozhodnutí v části týkající se pravidelného výživného s odůvodněním, že výše výživného byla stanovena v souladu s odůvodněnými potřebami žalobce při zohlednění jeho majetkových poměrů a schopností žalované.
Ratio decidendi odvolacího soudu spočívalo v posouzení výživné povinnosti žalované vůči žalobci, který jsou zletilý, avšak stále studuje. Soud konstatoval, že "Žalobce je starší a jeho finanční potřeby jsou vyšší než u jeho nezletilého polorodého bratra," a že "žalovaná má stále vyživovací povinnost k již zletilému žalobci." Soud rovněž odkázal na to, že nižší příjmy žalované, vyplývající z insolvenčního řízení, nemohou odůvodnit zánik vyživovací povinnosti a že "stav jejího úpadku nemění nic na trvání a charakteru vyživovací povinnosti." Dále bylo zmíněno, že žalobce musí informovat matku o svém studijním postavení, což může přispět k zlepšení jejich vztahu. K otázce dlužného výživného odvolací soud změnil výrok o povinnosti žalované zaplatit dlužné výživné jednorázově, s cílem zohlednit výši dluhu, který nebyl po prvotním rozhodnutí vyrovnán.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Rozhodnutí o vrácení části úvěru a úroku z prodlení
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSHK:2025:47.Co.166.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové shledal, že okresní soud správně posoudil neplatnost úvěrové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou kvůli absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud uvedl, že „plnění poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně tak bylo poskytnuto bez právního důvodu a představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované“. Na základě tohoto závěru soud uložil žalované povinnost vrátit částku 23 099,25 Kč. K odvolání žalobkyně, která požadovala přiznání úroků z prodlení ve výši 15 % ročně, soud konstatoval, že žalovaná nebyla v prodlení dříve, než marně uplynula lhůta stanovená okresním soudem. Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že „nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době stanovené podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru“.
Soud rovněž uvedl, že žalovaná měla poskytnout soudu informace o svých možnostech splácet, což neučinila. Odvolací soud opakoval, že „pokud soud možnosti žalovaného splatit dluh nezná, nemá důvod se při stanovení lhůty k plnění odchýlit od její obvyklé délky 3 dnů“. Konečně, soud zavedl zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně, od 2. října 2024, po uplynutí lhůty k plnění, čímž potvrdil závěr okresního soudu ohledně nesprávného uplatnění vyšších úroků z prodlení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Náhrada škody v důsledku vadného výrobku - odvolací řízení o reklamaci pohovky
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPL:2024:10.Co.417.2023.1
Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení rozhodl o oprávněnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy týkající se pohovky, kterou zakoupil od žalované. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce reklamoval pohovku dne 14. 3. 2022 s tím, že vykazuje vady, avšak žalovaná reklamaci zamítla s odůvodněním mechanického poškození. Na základě znaleckého posudku, který dovodil, že vady byly způsobeny nekvalitním konstrukčním řešením pohovky, dospěl soud k závěru, že žalobce byl oprávněn odstoupit od smlouvy, neboť došlo k podstatnému porušení smlouvy ve smyslu § 2106 občanského zákoníku. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a uvedl, že reklamace byla řádně vyřízena v souladu se zákonem, a to do 30 dnů.
Dále soud odmítl argumentaci žalované, že reklamace nebyla ukončena z důvodu prodlení na straně žalobce a že zamítnutí reklamace neznamená, že se nemůže pokračovat v řízení. Soud v odůvodnění vyzdvihl, že prodávající má povinnost vyvinout odpovídající aktivitu pro řádné vyřízení reklamace a že způsob vyřízení reklamace určuje prodávající. Odvolací soud rovněž poznamenal, že znalec neprokázal, že by vady měly původ v nevhodném užívání, a potvrdil, že žalobce oprávněně odstoupil od kupní smlouvy na základě podstatného porušení smlouvy. Tímto se potvrdila povinnost žalované nahradit požadovanou částku žalobci.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Návrh na vypořádání společného jmění manželů
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2025:15.Co.165.2025.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, se zabýval vypořádáním společného jmění manželů v souvislosti s rozvodem účastníků. Soud I. stupně přikázal žalovanému do vlastnictví stavbu pro rodinnou rekreaci, která se nachází na pozemku výlučně vlastněném žalovaným, a to za cenu 318 000 Kč. Soud také zohlednil hodnotu služebnosti nezbytné cesty pro žalobkyni, což snížilo vypořádací podíl žalobkyně k chatě na částku 129 870 Kč. Soud I. stupně tak provedl vypořádání v souladu s § 710 a § 742 občanského zákoníku, reflektující související dluhy a vnosy obou manželů do SJM.
Odvolací soud se shodl s argumentací soudu I. stupně a potvrdil, že správná cena stavby, zohledňující její umístění na pozemku ve vlastnictví žalovaného a další faktory, činí 288 870 Kč. Soud také odmítl nároky žalobkyně ohledně úvěrů a vnosů, které nebyly ze strany žalovaného schválené, což potvrdilo, že dluhy vzniklé z těchto úvěrů nejsou součástí SJM. Výsledkem bylo, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 109 884,71 Kč jako vyrovnání podílu, přičemž soud důsledně reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu, která se vztahuje na podobné případy (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 367/2013).
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:75.Co.173.2024.1
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu. Okresní soud zjistil, že během manželství účastníci nabyli nemovitost, přičemž část kupní ceny ve výši 800 000 Kč byla uhrazena ze zdrojů žalobce, konkrétně prostřednictvím daru od jeho matky. Soud dle § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku dospěl k závěru, že žalobce má nárok na vrácení této částky, protože ji vynaložil na majetek, který patřil do společného jmění manželů. Krajský soud také potvrdil, že matka žalobce vnesla hodnotu odpovídající této částce do společného majetku, když darovala pohledávku v této výši žalobci, což bylo důležité pro posouzení vnosu.
V rámci odvolacího řízení žalovaná zpochybnila skutkové zjištění a tvrdila, že žádné peníze v hotovosti nebyly vyplaceny. Krajský soud se však postavil za závěry okresního soudu, že prodej bytu matky žalobce byl simulovaným právním jednáním sloužícím k zajištění hypotečního úvěru. Případné argumenty žalované o tom, že žalobce nepředložil dostatečné důkazy o vnosu, krajský soud vyhodnotil jako nedostatečné. Soud akceptoval, že k žádné faktické transakci nedošlo, avšak bylo prokázáno, že matka žalobce zamýšlela poskytnout synovi dar, což podpořilo závěr o nároku na vrácení prostředků. Krajský soud zdůraznil, že důvodem pro potvrzení rozsudku byl jednoznačný skutkový stav a záměr matky darovat žalobci část prostředků na koupi společného majetku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice - Návrh na vyklizení nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSHK:2025:18.Co.62.2025.209
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v odvolacím řízení potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, který uložil žalované vyklidit určité nemovitosti patřící žalobkyně. Soud vycházel z ustáleného právního názoru, že "vlastnické právo k nemovitostem zapsaným ve veřejném seznamu nabývá zápisem do takového seznamu" (§ 1105 o.z.), a konstatoval, že žalobkyně byla výlučnou vlastnicí nemovitostí, zatímco žalovaná nebyla schopna prokázat vlastnické právo k těmto nemovitostem. Odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy, které bylo podmíněno prodlením v úhradě kupní ceny ze strany žalované, bylo tedy uznáno jako zákonné a platné, což vedlo k zániku užívacího práva žalované.
V rámci obiter dictum se krajský soud vyjádřil k otázkám neplatnosti uznání dluhu a jiných souvisejících právních účinků, přičemž zdůraznil, že žalovaná se pokoušela uvést novou verzi argumentace týkající se existujícího dluhu až v odvolacím řízení, což soud považoval za neúčelové. Soud rovněž potvrdil, že v předchozím řízení byla otázka platnosti odstoupení od kupní smlouvy již pravomocně vyřešena, a proto nebylo možné ji znovu soudit. Proto krajský soud dospěl k závěru, že požadavek žalované na přerušení řízení byl nedůvodný.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o určení vlastnictví pozemku a odvolání proti rozsudku soudu I. stupně
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2024:37.Co.15.2024.1
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, který určil, že žalobce je vlastníkem pozemku a že stavba sklepa na tomto pozemku nezasahuje do sousedního pozemku žalované. Soud zdůraznil, že „v posuzované věci se nejedná o určovací žalobu dle § 80 písm. c) o. s. ř., ale o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem žalobce“. Dále soud konstatoval, že „vlastnická hranice mezi pozemky byla objektivně zjistitelná“ a že „odvoláním napadený rozsudek... představuje řešení občanskoprávních námitek uplatněných žalovanou ve stavebním řízení“.
Žalovaná v odvolání namítala, že soud I. stupně nesprávně určil vlastnictví žalobce a zpochybnila závěry znaleckého posudku, avšak soud konstatoval, že „sama nepředložila žádný důkaz, jenž by byl způsobilý odborné závěry znalce vyvrátit“. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že žalovaná měla možnost vyjádřit se k připuštění změny žaloby, což neučinila. Soud dodal, že „námitky, které uvádí žalovaná ve svém obsáhlém odvolání, jsou jen rekapitulací její tvrzení a obsahu podání učiněných již v průběhu řízení před soudem I. stupně“.